Hlučínský děkan Šimon Richter (1804–1878) se již za svého života snažil vybudovat ve městě dívčí školu vedenou řeholními sestrami, ale během života se mu záměr nepodařilo uskutečnit. K naplnění svého úmyslu odkázal v závěti částku 60 000 marek. Rovněž jeho nástupci, faráři Jáchymu Richtarskému (1831–1887), bránila ve splnění Richterova přání vedle jiných naléhavých úkolů při správě farnosti především protikatolická atmosféra pruského kulturního boje, která usilovala o vyloučení vlivu církve na školství. Teprve po Richtarského smrti se úkolu okamžitě ujal jeho dědic, bratr Antonín Richtarský (1822–1893), arcikněz a arcibiskupský komisař v Ketři. Ten vytvořil fundaci Dechant Richtersche Stiftung, sepsal její stanovy, avšak s ohledem na politickou situaci v Prusku změnil původní cíl donace a namísto školy byl zřízen charitní ústav. V roce 1891 společně s hlučínským farářem Josefem Pientkou (1830–1895) položil základní kámen, a ještě během roku byla stavba dokončena, vysvěcena a začala fungovat jako špitál. Vedení ústavu bylo svěřeno Šedým sestrám sv. Alžběty III. řádu sv. Františka z Vratislavi.
Autor projektu stavitel Adolf Gloger (1825–1908) dal ústavu formu pozdně klasicistního paláce s převýšeným středovým rizalitem završeným nízkým trojúhelníkovým štítem. Rizalit rytmizuje čtveřice pilastrů toskánského řádu nesoucí kladí, původně opatřené nápisem Dechant Richtersches Stift. V roce 1900 padlo rozhodnutí o rozšíření stavby o boční křídlo. Dle návrhu dolnobenešovského stavitele Josefa Holuschy (1865–1927) z jara 1901 bylo přistavěno západní křídlo, kolmo se napojující na starší budovu. Holuscha citlivě navázal na Glogerovo členění fasád, ale ve prospěch větší malebnosti zdůraznil okraje mělkými rizality a nároží akcentoval arkýřem. V druhém patře přístavby vznikla kaple Nejsvětějšího srdce Páně, která ústavu doposud scházela.
V roce 1918 se objekt dočasně proměnil ve zotavovnu vojáků zraněných v první světové válce. V následujících letech část ústavu zabral berní úřad, v polovině třicátých let zde krátce bydleli důstojníci místního pluku. Po druhé světové válce budova sloužila jako sídlo Okresního národního výboru, a to až do zrušení okresu Hlučín v roce 1960. V roce 1975 proběhla adaptace objektu pro potřeby Ústavu sociální péče pro mládež, který zde sídlí dodnes.