Nádražní budova v Hlučíně pochází z let 1912–1913, avšak příběh železničního napojení města na slezskou železniční síť je mnohem staršího data. Jednání o zřízení železnice se datují již k roku 1880 a významnou roli při nich od samého počátku hrál starosta Stanislav Woytych (1850–1909). S přípravou projektu a vyměřováním trati se započalo v roce 1896, tedy jen rok poté, co byl zahájen provoz na trati Opava–Chuchelná–Ratiboř. Nová trať měla z Kravař pokračovat do Hlučína a dále až do Annabergu (dnešní Chałupki). Tím mělo dojít k napojení na páteřní síť evropských drah.
Přípravu projektu zdržovala kromě finančních hledisek také jednání, kudy trasu vést. Baron Rothschild odmítal, aby železnice vedla přes jeho honitbu Černý les. Vítkovické kamenouhelné doly zase protestovaly proti variantě vedení podél jižního svahu Landeku a přes areál dolu Anselm. I proto se začalo s pracemi až v roce 1911. Provoz na úseku Kravaře-Hlučín byl slavnostně spuštěn 28. října 1913. Už v dubnu následujícího roku bylo zahájeno budování tratě do Petřkovic, ale práce zastavila válka. První vlak z Opavy tak mohl do Petřkovic dojet až v éře Československa 14. června 1925. V novém státě ale nebylo vedení železnice do pruského Annabergu žádoucí a alternativní projekt svedení tratě do Ostravy-Přívozu nebyl z řady důvodů nikdy realizován. Trať Hlučín-Petřkovice se za daného stavu stala nutně ztrátovou a v roce 1950 zde byl železniční provoz ukončen. Hlučín se tak stal konečnou stanicí.
Nádražní budova sestává z několika výškově i objemově diferencovaných hmot, a to centrální patrové výpravní budovy, na níž na západě navazuje přízemní část nádražní restaurace. K východní straně přiléhá ke kolejím předsunutý sklad se zvýšeným přízemím a rampami. K členitosti siluety nádraží přispívají nestejně vysoké štíty výpravní budovy, soustavy valbových a polovalbových střech, vikýře a původně i pitoreskní komíny. Původní romantická podoba v duchu Heimatstilu vzala z velké míry za své během stavebních úprav objektu v sedmdesátých letech 20. století.
